Fiskální politika zemí jižního křídla EU mezi lety 2000–2019 a možnosti řešení vládních zadlužení

Disertační práce, kterou jsem vypracoval v rámci doktorského studia. Práce je napsána v anglickém jazyce a zabývá se fiskální politikou jižních zemí eurozóny a detailně rozebírá i nestabilitu a zadlužení v eurozóně jako celku. Fiskální problematiku propojuje s monetární politikou Evropské centrální banky.

Český abstrakt

Cílem této práce je zhodnotit fiskální politiku vybraných zemí jižního křídla Evropské unie (EU) mezi lety 2000–2019, poskytnout přehled možných variant řešení dluhů a zformulovat hospodářsko-politická doporučení. Práce zkoumá jedny z nejproblematičtějších zemí eurozóny, kterými jsou Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko. Zkráceně je na ně odkazováno jako na země EU4. Práce se zaměřuje na podrobnou fiskální analýzu, popisuje klíčové dluhové mechanismy, identifikuje značný počet implikací a propojuje fiskální pozice daných států s dalšími faktory, zejména se strukturálními nedostatky eurozóny a společnou měnovou politikou Evropské centrální banky. Předložená práce obsahuje nové teoretické a empirické poznatky v rámci komplexní a koherentní analýzy dluhové krize v eurozóně. Použité metody zahrnují kvalitativní i kvantitativní přístupy. Druhá zmíněná skupina se skládá ze shlukové analýzy, odhadů strukturálních rozpočtových bilancí a souvisejících ukazatelů, rámce dluhové dynamiky, modelů nepozorovaných komponent, modelů korekce chyb a bayesovských vektorových autoregresních modelů.

Tato práce představuje pět hlavních systémových nedostatků eurozóny a ukazuje, že země EU4 soustavně kumulují dluhy. V tomto ohledu popisuje osm kanálů, které v čase zvyšují zadluženost daných zemí. Dále analyzuje dopady společné měnové politiky a dochází k závěru, že tato politika dále zhoršuje situaci ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Teoretická analýza rovněž naznačuje, že zavedení fiskální unie by systémové problémy eurozóny nevyřešilo. V empirické části práce ukazuje, že země EU4 by měly být analyzovány společně, protože tvoří relativně stabilní skupinu v rámci EU. Větší ekonomiky Itálie a Španělska vykazují mírně lepší fiskální pozice, situace je nicméně alarmující. Země EU4 destabilizovaly své ekonomiky prostřednictvím nepřiměřených strukturálních rozpočtových schodků. Empirická analýza naznačuje, že dopady přistoupení k eurozóně byly pro země EU4 škodlivé, zejména pro Řecko. Předložené odhady ukazují naprostou neefektivnost nadnárodní fiskální regulace v eurozóně. Analýza naznačuje, že menší země (Řecko a Portugalsko) byly schopny využít vysokého stupně socializace rizik v eurozóně a do určité míry plnily roli tzv. černého pasažéra ve vztahu k jejich zadlužení. Nakonec však tyto země byly nuceny v důsledku finanční krize, která se plně projevila v letech 2008–2009, výrazně zlepšit svou fiskální disciplínu ve srovnání s většími zeměmi. V práci jsou dále odhadnuty relevantní fiskální multiplikátory a na jejich základě je vyvozen závěr, že vypůjčené finanční zdroje byly před krizí použity velmi neefektivně. Účinnost vládních výdajů se po roce 2014 zlepšila. Jedná se však spíše důsledek expanzivních hospodářských politik a nepříznivé situace zemí EU4. Po recesi byla relativní zadluženost zkoumaných zemí dále stabilizována pomocí růstu reálného HDP. Nicméně, dlouhodobé dluhové projekce v této práci naznačují, že fiskální situace zemí EU4 je neudržitelná. S ohledem na výsledky těchto projekcí nelze očekávat, že země EU4 sníží svou zadluženost na 60 \% svých HDP za méně než 50 let, pokud nedojde k restrukturalizaci dluhů či k významné systémové reformě. Vzhledem k prezentovaným poznatkům se nejvhodnějším řešením dluhové krize jeví fiskální konsolidace spojená se strukturálními reformami, které musí být založeny na podpoře dlouhodobého hospodářského růstu. Dané strukturální reformy však musí nutně zahrnovat návrat k vlastním měnám z důvodu systémových nestabilit v eurozóně. Celkově vzato je nutný návrat k základním tržním principům.