Jak je možné, že v současné krizi má Česko nejnižší nezaměstnanost v celé EU? Současnou situaci nelze považovat za samozřejmost.
Česko v posledních letech vykazuje rekordně nízkou míru nezaměstnanosti, a to i v evropském kontextu. Tato situace však není nutně důsledkem zlepšující se situace českých podniků, ale způsobila jej řada netržních aspektů a umělých zásahů. Na nízkou míru nezaměstnanosti bychom si neměli zvykat, ale aktivně k ní dávat racionální důvody, protože současný stav nemusí být udržitelný.
Již několik let považujeme za přirozené, že najít si práci je relativně snadné. Česko v roce 2017 předběhlo sousední Německo a vykazuje nejnižší míru nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Dle dat Evropského statistického úřadu vykázalo Česko za minulý rok míru nezaměstnanosti ve výši 2,3 % a nejblíže jí bylo až Polsko s 2,9 %. Přibližně od roku 2018 rovněž Česko vykazuje něco nevídaného. Počet volných pracovních míst je vyšší než počet uchazečů o práci. Ministerstvo práce a sociálních věcí v současné době eviduje přibližně 285 tisíc volných pracovních míst a 273 tisíc uchazečů o práci. V posledních měsících v Česku dokonce došlo i k mírnému poklesu míry nezaměstnanosti. Stalo se tak i přes současný krizový vývoj.
Nezúčastněný pozorovatel tedy může získat dojem, že si vedeme nad míru dobře a není důvod být tímto vývojem znepokojený. Jinými slovy, že současná situace je výsledkem tržních faktorů a trh ví přece nejlépe, jak spojit nabídku a poptávku na trhu práce. Bohužel tomu tak není, a i v tomto případě platí osvědčené pořekadlo, že čeho je moc, toho je příliš. Ekonomický vývoj by totiž měl být zdravý a udržitelný. To je jednou ze základních premis, na které stojí současná makroekonomie a hospodářská politika.
Setrvalý stav rekordně nízké nezaměstnanosti má v Česku mnoho příčin. V první řadě se jedná o globální aspekty, protože zejména v letech před koronavirovou krizí docházelo k expanzi světové ekonomiky. Spojené státy americké žily čím dál více na dluh a Čína jej financovala. Z toho profitovalo Německo, kterému navíc – na první pohled možná paradoxně – pomáhal velmi slabý kurz eura. Slabé euro, neodpovídající situaci německé ekonomiky, vhánělo vítr do plachet tamějším exportérům, a naopak poškozovalo jižní státy EU. Německo je přitom dlouhodobě náš nejdůležitější obchodní partner, vyvážíme tam přibližně třetinu zboží.
Dalším výrazným faktorem bylo postupné zpřísňování ochrany zaměstnanců v celé Evropské unii a celkové sociální klima. Pokud se podíváme na data ze Spojených států amerických, tak zjistíme, že mají v posledních let setrvale nižší míru nezaměstnanosti ve srovnání se zeměmi EU. Výjimkou byl pouze koronavirový šok, kdy americký trh práce prokázal, že se vyznačuje flexibilitou a efektivností. Vyšší sociální ochrana má totiž své náklady v podobě rigidního, zaseknutého a méně efektivního trhu práce. Podniky mohou mít v této situaci tendenci „hromadit“ zaměstnance, jelikož jejich opětovné najmutí či propuštění je velmi nákladné. A to zvláště v situaci, kdy jsou určití zaměstnanci nedostatkovým zbožím. V ekonomii se tato skutečnost označuje jako labour hoarding.
Svůj podíl na dnešní situaci má i vládní politika v době před, během i po koronavirové krizi. Mnoho pracovních míst i firem bylo uměle udržováno, což je mimochodem i zdrojem dnešní vysoké inflace. Toto udržování je velmi nákladné, nemotivuje určité podniky k vyšší efektivitě a v konečném důsledku vede a bude vést ke zpomalení tempa růstu naší ekonomiky.
Rovněž nesmíme zapomenout ani na historické souvislosti. Mezi lety 2013 a 2017 prováděla Česká národní banka politiku tzv. kurzového závazku, kdy uměle oslabovala kurz a držela jej okolo hodnoty 27 korun za euro. Tato politika je neustále předmětem sporů, avšak není možné jednoznačně vyloučit, že vedla k postupnému přehřátí české ekonomiky a nedávala řadě podnikům dostatečný stimul k optimalizaci nákladů, což ovlivnilo i poměr využívané pracovní síly.
Docházím tedy k závěru, že nízká míra nezaměstnanosti je v Česku důsledkem řady netržních faktorů. Stav nízké nezaměstnanosti se navíc může relativně rychle změnit, podobně jako vývoj inflace. Dojde k tomu v případě, že dopustíme, aby skrze inflaci a nezodpovědné politiky došlo k erozi konkurenceschopnosti Česka. Nic netrvá věčně a pokud české ekonomice ujede vlak, bude velmi obtížné do něj znovu nasednout.
Upravená verze textu byla publikována v deníku Lidové noviny pod názvem „Zaměstnanost roste, podniky ne“, dne 19. května 2023.
Proč máme tak silný kurz české koruny? Je vhodné korunu uměle posilovat?
Kurz české koruny je v kontextu dnešní situace nadhodnocený a ve střednědobém období zřejmě i neudržitelný. Jedním z důvodů je politika České národní banky (ČNB), která se rozhodla bojovat proti inflaci silným kurzem koruny. Takový nástroj je legitimní, avšak jeho použití je z hlediska devizových rezerv velmi drahé a vyvolává v české ekonomice dodatečné nerovnováhy.
Česko vykázalo za minulý rok rekordní deficit běžného účtu platební bilance. To při značném zjednodušení znamená, že z Česka více peněz odteklo, než do něj přiteklo. Na vině byly zejména vysoké ceny energií, avšak nezanedbatelný vliv měl i schodek státního rozpočtu. Dle nejnovějších dat Českého statistického úřadu došlo v únoru k meziročnímu zlepšení jedné z nejdůležitějších komponent běžného účtu, tedy bilance zahraničního obchodu, o 22,8 mld. Kč. Od začátku roku dokonce český vývoz vzrostl o 11 % a dovoz o 7,5 %. Na první pohled se může jednat o překvapivé a optimistické zjištění, protože obchodní bilance je od konce roku 2021 až na výjimky neustále v záporu. To znamená, že dovozy převyšovaly vývozy zboží. Nicméně, s naším zahraničním obchodem to v případě absence zásadní strukturální změny nevypadá tak optimisticky. Jedním z důležitých determinantů je měnový kurz.
Současná hodnota měnového kurzu koruny vůči euru na úrovni něco přes 23 korun je rekordně nízká. Podobně tomu bylo pouze v roce 2008 před plným propuknutím euro-americké finanční krize. Tato úroveň kurzu je dle mého názoru v dnešních podmínkách příliš nízká, neudržitelná a může tlačit na další prohlubování nerovnováh v zahraničním obchodu. Koneckonců i prognózy MF ČR, ČNB a dalších institucí v budoucnu počítají s kurzem koruny někde mezi 24 až 25 korunami za euro. Pro občany to znamená, že část dovážených výrobků je dočasně levnějších. Naproti tomu, finančním trhům to může dát podnět ke spekulaci na budoucí oslabení koruny.
Jedním z hlavních důvodů silné koruny je politika ČNB. Ta na posledním zasedání bankovní rady z konce března uvedla, že: „Česká národní banka bude i nadále bránit nadměrným výkyvům kurzu koruny“. Co však je považováno za nadměrný výkyv a co již ne, není záměrně nikde přesně uvedeno. Posilování koruny je možné realizovat přes prodej devizových rezerv. V tomto kontextu je vhodné uvést, že devizové rezervy ČNB za poslední rok klesly o více než 20 procent.
Proč si myslím, že je současný kurz neudržitelný? Česká ekonomika v současné době nevykazuje charakteristiky slučitelné se silným kurzem koruny. Za prvé, v minulosti na silnější kurz koruny tlačily relativně vyšší tuzemské úrokové sazby ve srovnání se sazbami Evropské centrální banky (ECB). Tento efekt se však již pomalu vyčerpává, protože zatímco ČNB drží hlavní sazby fixní, tak ECB je zvyšuje. Naposledy je ECB navýšila 22. března, kdy hlavní sazbu zvýšila na 3,5 procenta. Za druhé, rekordní deficity státního rozpočtu významně tlačí proti silné koruně. Za třetí, poměr vývozních a dovozních cen se významně stagnuje, což může značit nedostatečnou dynamiku českého zahraničního obchodu, který poté korunu dostatečně neposiluje. Za čtvrté, česká ekonomika je čím dál více zasažena zelenou politikou Evropské unie, což snižuje její výkon a oslabuje kurz koruny. Za páté, nejistoty ohledně války na Ukrajině mohou v budoucnu opětovně navýšit strach investorů z držení korunových aktiv a tím korunu ještě dále oslabit.
Silná koruna bojuje proti inflaci, avšak také znevýhodňuje vývozce, což tlačí na zhoršování bilance zahraničního obchodu. V podmínkách rekordních deficitů státního rozpočtu je navíc stále složitější silnou korunu udržet. Boj proti inflaci silnější korunou tedy není zadarmo. Taktika je to dobrá, ale musíme se zamyslet na její udržitelností a vynaloženými náklady. Kurz koruny nemůže suplovat vyrovnaný státní rozpočet ani strukturální reformy, které by posílily konkurenceschopnost české ekonomiky. Kurz koruny je možné jako nástroj boje proti inflaci využít pouze dočasně.
Upravená verze textu byla publikována v deníku Lidové noviny pod názvem „Je vhodné korunu uměle posilovat“, dne 25. dubna 2023.
Bezprecedentní vývoj vládního zadlužení Česka – jak to tedy je?
Již poněkolikáté v historii v Česku rezonuje problematika zadlužení. Tentokrát je však situace závažnější než kdykoliv dříve. České veřejné finance jsou v rozkladu a v případě neuskutečnění zásadní reformy lze očekávat další prudké zvyšování zadlužení, pokles růstu hrubého domácího produktu a v konečném důsledku i další pokles životní úrovně všech obyvatel. Ačkoliv politikové často tvrdí, že zadlužení nepředstavuje závažný problém, není to pravda.
Zadlužení pro politiky představuje poměrně jednoduchý nástroj, který je navíc během několika málo let i relativně bezbolestný. Mohou ním významně podpořit ekonomiku, získat nové voliče či vylepšit svůj mediální obraz. Na druhé straně se dluhy postupně musí splácet jinak hrozí destabilizace ekonomiky spojená se ztrátou důvěry obchodních partnerů, investorů a všech ostatních zainteresovaných subjektů.
V současné době jsme svědky sporu, kdy jeden blok prohlašuje, že zadlužení Česka není závažné, zatímco druhý blok tvrdí pravý opak. Jak to tedy je? Došlo k záměně debaty o ročním deficitu státního rozpočtu a celkového vládního zadlužení. Problémem je však obojí.
V krátkém období v řádu několika let je bilance státního rozpočtu velmi důležitým indikátorem směřování veřejných financí a celé ekonomiky. V tomto případě je dynamika deficitů státních rozpočtů Česka od roku 2020 jedna z nejvyšších v celé Evropské unii a poukazuje na strukturální problém. Jinými slovy, vlády prováděly nezodpovědnou politiku a vydávaly více peněz, než si mohly dovolit. To vyústilo v historicky nejvyšší deficity vládních rozpočtů od vzniku samostatné České republiky. Z tohoto pohledu jsme nechtěnými rekordmany.
Co se týče celkového stavu zadlužení vládního sektoru, tak v tomto případě si Česko vede stále velmi dobře. V současné době je podíl vládního zadlužení na hrubém domácím produktu přibližně 45 %, což je podprůměr zemí Evropské unie. Nicméně, od roku 2020 došlo k jeho navýšení o přibližně 13 procentních bodů. Je tedy zřejmé, že v případě strukturálního problému se i stav zadlužení může během několika let podstatně změnit. Celkový stav zadlužení je jedním z nejdůležitějších dlouhodobých indikátorů směřování dané ekonomiky, který není možné podceňovat nehledě na to, co někteří politikové a analytikové tvrdí. Tento aspekt je v Česku stále podceňovaný.
Většinu vyspělých zemí lze charakterizovat relativně vysokým soukromým i veřejným zadlužením. Toto zadlužení umožnilo ekonomikám v minulosti silně růst, nicméně společně s tím došlo i k akumulaci stále většího „balíku“ úvěrů, který se obtížně splácí. S rostoucím zadlužením roste dluhová služba a stále více peněz se musí vyplácet k pokrytí úroků, což snižuje manévrovací prostor vlády a vytváří tlak k přerozdělování financí do této oblasti. Ekonomové vědí, že pokud v Česku nedojde k drastické změně, tak v řádu jednotek let dojde k aktivaci tzv. dluhové brzdy, která může v budoucnu významně omezit prostor pro vládní fiskální politiku.
Vysoké zadlužení může dále přispět k odlivu finančních prostředků ze země či zvýšit zranitelnost ekonomiky vůči šokům a s tím i pravděpodobnost nové ekonomické krize. S rostoucím zadlužením je tradičně spojováno i zvyšování daní. Tempo deficitních výdajů se vždy dříve nebo později ukáže jako neudržitelné. A právě k tomuto nyní v Česku dochází. Politikové i občané si musí uvědomit, že „pumpování“ peněz do ekonomiky není náhradou za zásadní strukturální reformy.
Co je tedy potřeba udělat? Dle historických zkušeností musíme hledat úspory zejména na straně výdajů, nikoliv na straně příjmů. Ačkoliv je daňová zátěž v Česku ve srovnání s vyspělejšími státy stále o něco nižší, zvyšování daní není tou správnou cestou. Menší stát je téměř vždy efektivnější než ten velký. Česko navíc trápí stárnutí populace a v delším časovém horizontu nebude možné razantně navyšovat příjmy veřejných financí. Naopak, nejspíše dojde k jejich reálnému poklesu. Reforma veřejných financí Česka je naprosto klíčová. Vláda by se měla zaměřit zejména na stále narůstající počty úředníků, rozrůstající se agendu ministerstev či směřování výdajů pouze do klíčových oblastí a dávek.
Upravená verze textu byla publikována v deníku Lidové noviny pod názvem „Bezprecedentní vývoj vládního zadlužení“, dne 17. dubna 2023.
Kdo dostane vyšší plat? Souboj zájmových skupin vážně poškozuje Česko.
Požadavky na růst platů mnoha zájmových skupin v Česku jsou přestřelené, významně poškozují českou ekonomiku a mohou dále roztáčet inflační spirály. Navíc, požadavky na růst platů ve srovnání s průměrnou mzdou jsou nereálné a nezodpovědné. Úrovně průměrné mzdy nedosahuje většina obyvatel, navíc jsou mezi jednotlivými regiony značné rozdíly.
Dlouhodobě přebujelý český veřejný sektor by se neměl snažit konkurovat tomu soukromému, protože každý z nich má jiné cíle. Primárním cílem soukromého sektoru je dosažení zisku. Naproti tomu, veřejný sektor by měl být zaměřen na poskytování zboží a služeb, které by jinak zajištěny nebyly, případně by byly poskytnuty v menším objemu či vyšší ceně, než je společensky žádoucí. Rozpínání veřejného sektoru do stále více oblastí je vážným problémem, který českou ekonomiku dlouhodobě poškodí. Nicméně, v dnešní době je situace ještě závažnější. Veřejný sektor nejenže tomu soukromému konkuruje, ale v řadě případů se jej dokonce snaží předběhnout.
V dnešní době si není možné nevšimnout požadavků mnoha zájmových skupin na růst platů v té a oné oblasti. Současně s tím Česko řeší rekordní rozpočtové deficity a strmý růst zadlužení. Není těžké tedy odvodit, že tyto dvě věci nejsou slučitelné. Nicméně, je zcela jasné, že struktura českých veřejných výdajů optimální není a některé sektory jsou podfinancované, zatímco jiné jsou naopak přefinancované. Změřit to však v netržních podmínkách lze jen velmi obtížně, a proto se dostáváme do ostrých debat a sporů.
Od roku 2020 například došlo ke strmému nárůstu platů ve zdravotnictví. Každý rozumný člověk se shodne na tom, že přidání pracovníkům, kteří byli koronavirovou pandemii nejvíce zasaženi, je v pořádku. Situace je však komplikovanější, pokud vezmeme v úvahu jak a kam byly dodatečné prostředky alokovány. Celý tento systém byl totiž pokřiven dotacemi na tzv. covidové lůžko. Můžeme se jen dohadovat o kolik vzrostly veřejné náklady v důsledku přednostního přijímání pacientů s koronavirovým onemocněním, nehledě na jejich zdravotní stav a vykazované symptomy.
Nedávno rovněž tiskem prošla zpráva, že policejní prezident žádá, aby příslušníci sboru pobírali 140 procent průměrné hrubé mzdy v ČR. V tomto kontextu je nutné zmínit, že průměrnou mzdu nebere většina lidí. Musíme rozlišovat mezi mediánovou mzdou, kterou bere polovina lidí, a mzdou průměrnou, která je mnohem vyšší. Pro ilustraci, průměrná mzda v ČR činila ke konci minulého roku více než 43 tisíc korun, zatímco ta mediánová pouze o něco více než 37 tisíc korun. Navíc, tyto statistiky se mezi regiony ČR podstatně liší. Žádat plošně vysoké násobky průměrné mzdy je nesmyslné a nezodpovědné.
Zatím nejnovějším požadavkem je snaha školských odborů o získání slíbených 130 procent průměrné mzdy pro pedagogy. V tomto případě je však nutné oddělit základní a střední školy od vysokých škol. Vysoké školy jsou dlouhodobě podfinancované. V roce 2020 průměrná mzda zaměstnanců vysokých škol dokonce poprvé klesla pod úroveň průměrného platu učitelů ve středních a vyšších odborných školách. Narážíme však na problém, jsou všechny vysokoškolské obory rovnocenné? Respektive, byla by řada humanitních oborů v klasických tržních podmínkách udržitelných? Studovalo by je tolik studentů? Nikdo nepopírá, že úzká skupina odborníků v daném oboru by měla být vhodně zaplacena. Nicméně, šířka daného oboru měřená počtem studentů je již úplně jiným problémem. Tento problém by zmírnilo zavedení školného, které je však od počátku samostatné České republiky politicky neprůchozí. Zavedení školného by mohlo narovnat strukturu vysokého školství, zmírnilo tlak na veřejné výdaje, a především by motivovalo mladé lidi přihlásit se na obor ze skutečného zájmu, nikoliv pouze ze zájmu získat statut studenta.
Je zřejmé, že přehnaným požadavkům na růst platů v násobcích průměrné mzdy není možné vyhovět. V takovém případě bychom se fenoménu inflace nikdy nezbavili a dříve nebo později bychom na to doplatili ve formě ekonomické krize. Česku by pomohla celková revize směřování veřejných výdajů do jednotlivých oblastí. Měly by se znovu, jasně a férově stanovit priority a vazby mezi jednotlivými sektory.
Upravená verze textu byla publikována v deníku Lidové noviny pod názvem „Nereálné požadavky na platy“, dne 11. dubna 2023.
Plíživý konec vlastnického bydlení v České republice – kdo je za něj zodpovědný a co dělat?
Patřit k tzv. Západu v dnešní době neznamená zejména jen to dobré, ale bohužel i to špatné. A toho špatného začíná být stále více. Česká republika postupem času přebrala chybná politická rozhodnutí v podobě expanzivních hospodářských politik. Jedním z důsledků je neudržitelnost vlastnického bydlení.
Naprosto běžní lidé dnes vidí, že pořídit si vlastní bydlení je finančně velmi obtížné a pro některé skupiny obyvatel i naprosto nemožné. V této souvislosti se často ozývá mediálním prostorem konstatování, že na Západě je přece pronájem běžný, a tudíž se nejedná o nic mimořádného ani špatného. Toto tvrzení je však naprosto mylné. Vlastní bydlení znamená především jistotu a určitou záruku toho, že si daná osoba bude moci dopřát relativní životní klid. Dnes se již čím dál častěji setkáváme s případy, kdy senioři jednoduše nemají dostatek finančních prostředků na zaplacení nájmů. A i právě nájmy se zvyšují v souvislosti s rostoucími cenami nemovitostí. Mizení vlastnického bydlení je ekonomicky devastační, zejména pro osoby v pozdějších fázích života.
Velmi málo se mluví o příčinách tohoto jevu. Ceny nemovitostí mají v prosperujících zemích přirozenou tendenci růst a určitá míra nerovnosti je přirozená a žádoucí. Tento růst však byl urychlen chybnými rozhodnutími vlád vyspělých zemí. Současné ekonomiky fungují na bázi stimulace poptávky. Jedná se o známou myšlenku, že vyššími výdaji vlastně podporujeme ekonomický růst. Tato stimulace není nutně špatná a je vhodná, avšak pouze za určitých podmínek. Bohužel, tyto podmínky nejsou ve veřejném sektoru splněny.
S touto oblastí je přímo spojena dluhová problematika. Dluh nám umožňuje utratit více finančních prostředků, než v daném momentu máme. Pokud tyto prostředky použijeme na investici, například do kvalitního vzdělání, můžeme si v průběhu času významně polepšit. Později pro nás bude daný dluh stále snadnější splatit, protože dosáhneme vyšších příjmů. V opačném případě, kdy si za dané prostředky koupíme něco ne nutně potřebného, je situace mnohem horší. V tomto případě jsme totiž dané prostředky nevyužili produktivně a nezvýšili tím svůj potenciál a příjem. Později pro nás může být velmi obtížné daný dluh splatit. Pokud si v jednom období žijeme takzvaně nad poměry, tak to v tom druhém období musí nastat opak.
Velmi podobné je to i s veřejným sektorem, který postupem času zvyšoval svoje výdaje a podíl na hrubém domácím produktu ČR. V posledních letech bylo vynaloženo mnoho finančních prostředků, avšak odvedené práce bylo méně. Mimochodem, nelze se tedy divit, že tu dnes máme tak vysokou inflaci. V momentu, kdy se v ekonomice vytvoří mnoho peněz a zároveň nedojde k adekvátní produkci zboží a služeb, tak se dostáváme do problémů.
Expanzivní hospodářské politiky, kterými mnoho vlád „podplatilo“ své voliče, mají řadu negativních dopadů a nafouknuté ceny nemovitostí jsou jedním z nich. Jedná se o akumulaci minulých nesprávných rozhodnutí. Konkrétně jde o politiku nízkých úrokových sazeb, přespříliš vysoké vládní výdaje a dlouhá a komplikovaná stavební řízení. Dlouhodobě nízké úrokové sazby v minulosti umožnily získat hypotéky velmi levně. Stejně jako v případě dluhu jsme si v této oblasti žili takzvaně nad poměry a dříve nebo později muselo dojít k opaku. Přetlakovaná láhev musí někdy vybouchnout, není možné ji tlakovat do nekonečna.
Kdo za to tedy může? Jedná se o dopady přespříliš uvolněných fiskálních a měnových politik. Odpovědné jsou vlády a centrální banky jednotlivých zemí. Nicméně, vládní představitelé jsou voleni občany, nelze tedy vinit čistě politiky. Můžeme si za to i z části sami.
Dnes již bohužel opět, jako tomu bylo v historii, žijeme v době vysoké inflace. Tato doba je spojena s vyššími úrokovými sazbami a není možné očekávat náhlý zvrat. Drahé hypotéky tu budou delší dobu a lidé by se na to měli připravit. Jedinou radou je v budoucnu volit solidní politické subjekty a snažit se zvýšit svoji vlastní produktivitu a příjmový potenciál. Odkládání problému jej bohužel nevyřeší.
Upravená verze textu byla publikována v deníku Lidové noviny pod názvem „Žili jsme si nad poměry“, dne 24. března 2023.
Debata o změnách úrokových sazeb ČNB je druhořadá
V posledních době jsme svědky enormní kritiky nastavení měnové politiky České národní banky. Komentátoři a analytici se dohadují a předhání, zdali by nebyla vhodnější změna hlavní úrokové sazby o půl procentního bodu tím či oním směrem. Tato debata je ale naprosto druhořadá, zavádějící a dokonce nesprávná. Inflaci dnes totiž velmi silně či dokonce dominantně ovlivňují jiné faktory. Zejména vládní rozpočtová politika a zelená politika Evropské unie. Tyto skutečnosti jsou často opomíjeny, jelikož se do debaty zapojují i zájmové skupiny.
Řešit inflaci je naprosto zásadní úkol. Jedná se o projev silné makroekonomické nerovnováhy, který znamená dlouhodobý pokles kupní síly peněz. Pokud zaměstnanec loni dostal přidáno pět procent a inflace dosáhla přes 15 procent, je za svou výplatu schopen si koupit o zhruba desetinu méně zboží a služeb. Ještě citelněji se pokles reálné hodnoty projevuje u úspor. Bezesporu správné tedy bylo zvyšování úrokových sazeb, k němuž postupně přistoupila ČNB. Vyšší sazby se sice odrazily i na úročení bankovních vkladů, ale, bohužel, český klient je ochoten tolerovat značné znehodnocování úspor místo aby přešel k jinému bankovnímu subjektu s lepší nabídkou. Dopad vyšších úrokových sazeb se tedy do části ekonomiky propsal, avšak komerční banky si ukrojily část zisku, který by v podmínkách vysoce konkurenčního prostředí obdrželi jejich klienti. Ani tento přístup ke snižování inflace příliš nepřispívá. Postupem času však došlo k určitému zlepšení této situace.
Zvýšení základních úrokových sazeb v podmínkách vysoké inflace je bezpochyby správný krok. I když s sebou nese náklady v podobě ochlazení ekonomiky, respektive snížení ekonomické aktivity, potenciálních zisků a investičních aktivity některých firem. Nicméně historické příklady i rozbory nám jasně dokládají, že inflace je daleko horším problémem než zvýšená nezaměstnanost či dočasný ekonomický pokles.
Je skutečně sporné, zda bylo dosavadní zvýšení sazeb ČNB dostatečné. Ale v současné situaci se málokterý centrální bankéř odhodlá k nějakému výraznému zásahu. Zvlášť když se do debaty a kritiky personálního složení Bankovní rady ČNB zapojují i zájmové skupiny. V poslední době se centrální bankéři obecně často stávají terčem útoků. Navíc se momentálně česká ekonomika pohybuje na rozhraní recese a dle odhadů Evropské komise i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je podchlazená.
V souvislosti s inflací se však daleko méně hovoří o roli vlády a její rozpočtové politiky. V prezidentských debatách to bylo naprosto zřejmé. Nezasvěcený pozorovatel mohl nabýt dojmu, že za rozpočet je zodpovědná vláda, zatímco za inflaci centrální banka. To je však zavádějící, protože rozpočtová politika vlády je jedním z klíčových determinantů vývoje inflace. Centrální banka některé inflační faktory přímo ovlivňovat nemůže. Uveďme si zjednodušený absurdní příklad. V případě, že by vláda neustále zvyšovala svůj rozpočtový deficit a inflační očekávání, musela by se ČNB snažit tyto faktory neustále „přetlačovat“ zvyšováním úrokových sazeb, což by nakonec vedlo k zamrznutí úvěrové aktivity a i celé české ekonomiky. Konsolidace veřejných financí je tedy mnohem důležitějším problémem nežli diskuze o marginální změně úrokových sazeb.
Další významnou roli zastává zelená politika Evropské unie se svými emisními předpisy a její interakce se strukturou české ekonomiky. Významné rozpočtové schodky za normálních podmínek obvykle silně podporují ekonomickou aktivitu. Avšak pokud se podíváme na data o růstu české ekonomiky, zjistíme, že se řadíme k podprůměru zemí Evropské unie. Řada ostatních zemí přitom takto významné rozpočtové deficity nevykázala. Obávám se, že jedním z důvodů je silná orientace české ekonomiky na průmysl, která s nerozumnou zelenou politikou Evropské unie jednoduše není slučitelná. Málokdo si uvědomuje, že Česká republika v tomto ohledu patří mezi vůbec nejohroženější unijní země. Násilná, neefektivní a vynucená zelená transformace inflační vývoj dále prohlubuje, protože přímo i nepřímo zvyšuje náklady v celé ekonomice.
České republice ve výhledu do budoucna hrozí určitý typ stagflace, respektive ekonomická stagnace v kombinaci s vysokou inflací. Pokud nedojde k podstatné změně rozpočtové politiky a směřování české ekonomiky, nelze očekávat, že Česká republika bude dlouhodobě úspěšnou zemí. A to bez ohledu na nastavení a mírné ladění měnové politiky České národní banky.
Upravená verze textu byla publikována v deníku Lidové noviny pod názvem „Česko v ohrožení“, dne 8. března 2023.